SachmetSail

Tak koho zajímá, jak si zatím letos plujeme a co se děje, sledujte následující článek…dá-li Neptun, budu ho průběžně doplňovat…

Týden první: přípravný (29.4. – 6.5.)

O půlnoci ze středy na čtvrtek nasedám na Florenci do busu a cválám nikoliv k Neumětelům, ale ku Vídni, odkud mi letí letadlo do Atén.  Cesta v pohodě, dokonce se mi daří propašovat i druhý batoh jako příroční zavazadlo, aniž by jim můj navrtávák na katamarany přišel jako zbraň 😉 V Aténách je na trase z letiště do Pirea výluka v metru, přesto se mi daří na poslední chvilku doběhnout trajekt na ostrůvek Agistri, kde tráví zimu Sachmet… Celá šťastná se vrhám to napsat domů – a dopr…mobil v prrr… Ukradli mi ho v autobusu. A je po náladě.

Naštěstí ne nadlouho. Hned u trajektu se zdravím s Thanasisem, který pečlivě hlídal loď celou zimu, protože stejně musí do přístavu uvazovat trajekty a navíc na ni vidí z domu. Vítám se s lodí, shazuju rance a jdeme na kafe. Sedím před tavernou, koukám dolů na přístav, na Sachmet a na moře, a uklidňuju se. Konečně v jiném světě, kde je na všechno dost času. Popíjíme řecké kafe, zdokonaluju řečtinu a půjčuju si od Thanasise mobil, abych vyřídila, že se když se nebudu ozývat, neznamená to, že mě zavraždili, ale že s mým mobilem si nějaký pitomec stahuje sprosté obrázky.

Stmívá se, jdu zaspat dlouhou cestu a nechávám se kolíbat vlnkami.

Zbytek týdne už probíhá poněkud hektičtěji. Hned druhý den se domlouvám s Adonisem, že přejedu s lodí k jeho loděnici, kde ji před sezónou zvedneme na břeh, natřeme antifoulingem a prostě uděláme předsezónní přípravu. Mezitím ještě montuju zpátky dynamo, protože jsem z Čech na něj přivezla nový držák, který nám jaksi prasknul. Dokonce se mi i daří správně zapojit všecky dráty, jenom to po mě Adonis musí trochu dotáhnout, aby všecko sedělo opravdu pevně. Loděnice na Agistri je fantastický zážitek. Nablížím se s lodí na dřevěné saně připravené ve vodě, pak Adonisův syn Vangelis zkontroluje s potápěcíma brýlema, jestli je pod vodou všecko OK a už ty saně i s lodí táhne na břeh motor po naolejovaných pražcích. Vypadá to jak z minulého století, ale chlapi jsou tu velmi šikovní a prostě umí. Nedá mi to hned všechno obhlížím – a v té boudě s motorem dokonce nacházím prastarou českou Slavii, hihi… Večer z výšky na lodi (a na saních) vidím doširoka na moře, přímo před očima mi zapadá sluníčko a pohupuje se osamělá rybářská bárka…barvy pomalu tmavnou, vlny šumí…dívám se, dokud nevyjdou první hvězdy…

No a pak už se jenom pracuje, natírá a zase pracuje a natírá. Mezitím v pondělí přijíždí Honza se zbytkem výbavy na loď, novou plachtou a spoustou dalších věcí na kolečkách, což je docela výkon, protože v Aténách začínají nepokoje, bus má zpoždění a se mnou komunikuje tak, že během cesty píše sestře na mobil a ona mě pak přes ICQ, protože já jsem bez mobilu… Pak už společně krášlíme Sachmet, jedem ještě na nedaleký ostrov Egina upravit držák hřídele, který ji přidržuje pod lodí – loni do něj totiž při výměně hřídele dali jenom jakousi gumu, která se vyčvachtala a vypadla, takže tady nám to konečně udělají pořádně. Vlisovali tam kus pevného plastu, za který prý Panajotis ručí na příštích deset let.

Další bojovkou je sundání stěžně – trochu se nám stočil do strany, ale naštěstí žádné škody, takže můžeme natáhnout novou kabeláž, vyčistit radarový odražeč a upravit všecko, co je zapotřebí. Větší problém pak je stěžeň zase postavit, scházejí se na to všichni chlapi, co v loděnici dělají na svých lodích, tahají z blízkého vršku i z lodě, ale přitom, jak je Sachmet vysoko to prostě nejde…ani trojnožka postavená na zemi není dost vysoká. Tož se usnášíme, že půjdem na vodu se stěžněm na palubě a postavíme ho až v přístavu.

Ve středu nás čekají poslední dodělávky a sešup saní po pražcích do vody – prostě saně vzadu nadzvednou heverama, pak se do nich opřou bidlama a už do jede jak drak. Ve vodě to chce ještě trochu popostrčit, ale vyšlo to krásně. Míříme zpátky do přístavu, naštěstí je u mola v rohu s nábřežím místo – tam se bude stěžeň nejlíp stavět. Dokonce jsem si ani před místníma neusekla ostudu, doklouzla jsem do rožku úplně hladce a užívám si, že Sachmet je zase na vodě. Než Adonis sežene zaměstnance, syna a hromadu bratranců na stavění stěžně, honem myjeme loď a rovnáme všecko kam patří. A už se to sjíždí – na mopedech i na rybářských bárkách. Jední táhnou, druzí tlačí, zkoušíme všechno možné – ale stěžeň je těžký a zrovna jsou docela vlnky, takže se nám pořád rozhoupává do stran. Síly dost, nahoru by ho vytáhli, ale určitě bychom při tom migli nějakou okolní loď. Patice stěžně na palubě je totiž z poměrně tenkého nerezového plechu, který nedrží směr, ale je schopný se vypružit do stran, takže ten stěžeň rovně prostě neudrží. ALe Adonis nás uklidňuje – zítra ráno v deset přijede jeřáb vyložit náklad z vedlejší lodi, takže nám prý ten stěžeň zvedne.

Ale to jsem zapomněla, že jsme v Řecku. Ráno foukalo, bagristovi se nechtělo ven, nebo možná šel na ouzo…celé dopoledne se neobjevil. Ze zoufalství vytahujeme schody z lodi a měníme ošoupanou dýhu a hledáme kdejakou práci, která je ještě zapotřebí udělat. Konečně v pět odpoledne objevíme v taverně Adonise s jakýmsi chlápkem, který prý zrovna jede pro jeřáb. Tak se jdeme schystat…a co to vidí naše žasnoucí zraky, valí se k nám JCBíčko… No to bude akce. Ale nakonec se dálo podaří, pod hrablem to má hák, na hák zavěsíme lano protažené pod sálingy a v zásadě to jde. Ale samozřejmě, i když jsme všechno pětkrát rovnali a kontrolovali, sotva se stěžeň postaví, vidíme, že nahoře je sálingový vant přes rolfok. Zespoda to nejde, tož Honzovi vážeme sedák a kšandičky z harnesů, já tahám lano přes stěžňovou vinšnu a šup nahoru Všechno dobře dopadlo, průšvih napraven, dopínáme stěhy a vanty a pak už se jenom z taverny díváme, jak je Sachmet krásná. Stěžeň nás sice zdržel o den plavby, ale máme teď lodičku pěkně vyfintěnou pro Tall Ship, který za čtyři dni ve Volosu, to je tak akorát, abychom tam dorazili – navíc nejdřív jsou zahajovací ceremonie, takže se vyplouvá na první etapu až za týden, 12. května.

Týden druhý: průserový a větrný (7.5. – 14.5)

Pátek ráno, konečně vyplouváme. Z Agistri mířme na ostrov Kea a pak dál na Volos, kde máme sraz s naší první posádkou. Motůrek přede jako kočička, vyjíždíme z přístavu, rozhlížím se, že vytáhneme plachty. Najednou koukáme – co to plave za náma? Při výjezdu z přístavu jsme namotali jedno z četných lan, které si tam nechávají rybáři na přivazování svých člunů…a pěkně tlusté. Než to stihneme říct nahlas, z motoru se ozve rána jak z děla: PRÁSK! Honem vypnout, vytáhnout kostaku a Honza se noří do motoru – diagnóza je dost ošklivá. Prdla kovová část pružné spojky mezi převodovkou a hřídelí, která vyrovnává rázy při prudké změně rychlosti z dopředné vzad. Takže žádná Kea, plachtím směrem na Eginu, což je nejbližší ostrov, kde mají mechanika s dílnou a loděnici s jeřábem. Honza celou cestu odmotává lano z hřídele. Předášíme kotvu dozadu, protože jediný průchozí manévr je nějak prokličkovat mezi ferrynama a přistát po špici k nábřeží s kotvou hozenou zezadu. Což se nám naštěstí bez problémů daří, i když místní poněkud koukají, jak si to valím s plachtou doprostřed přístavu, ale naštěstí jsme nikoho neodrbali. Volám Panajotise, ale je pátek a on je na cestě do Atén za rodinou. Nezbývá než se zanořit do útrob lodi a najít vizitku na zdejší loděnici – naštěstí tam ještě fungují, na mopedu přifrčí jakýsi Gregory, učiní odbornou obhlídku a potvrdí naše nejčernější obavy. Loď musí po dvou dnech znovu z vody, hřídel ven a shánět nový díl, nebo – když budeme mít štěstí a mechanik Dimitris dobrou náladu – opravíme ten starý. Ufff. To je k pos…mání.

Ze všeho nejdřív voláme kluky z pravní posádky, kteří už jsou sbalení a mají za dvě hodiny vyrážet autem z Prahy. Vysvětlujeme, co nás potkalo a domlouváme se, že vyjedou až v neděli ráno a dáme si sraz někde u Atén. Naštěstí je to celkem dobrodružná parta, která už přežila všelicos – třeba telefonát, že jedou večer do Paříže jako náhradní posádka pomáhat nějaké cizí holce stěhovat plachetnici po kanálech. A za půlden se zvládli sbalit i dojet a od té doby jezdí za mnou na Sachmet každý rok. Takže je změna plánů nijak neporazila, cestou si prohlídli všecky hlavní města a taky Volos, kde už se sjížděly velké lodi.

Ještě večer přejíždíme do loděnice, která je na Egině ze severní strany asi 3 nm od hlavního přístavu. Gregory jede s námi, něco na té spojce zpevnil omotáním provazem a pomalinku na nejmenší rychlost můžeme motorovat. Přesně se setměním jsme tam, šup na jeřáb a už jsme z vody a veze nás mezi ostatní lodě. Všichni už měli být doma u rodin, tak nás pro dnešní noc nechávají na jeřábu…už jsem spala ledaskde, ale na jeřábu ještě ne…

Ráno Honza vymontovává vadný díl a konečně si to můžeme pořádně prohlídnout na světle. Svým způsbem štěstí, že se to stalo tady, protože materiál pod jedním ze tří šroubů už byl prasklý, stejně to drželo jenom na dvou…a kdyby to prasklo někde uprostřed celodenní přeplavby v hnusném počasí, bylo by hůř…

Gregory nám představuje mechanika Dimitrise, ten jenom mlaská a pak říká, že se to samé bude velmi těžko shánět, ale že sice přes den pracuje v loděnice, ale večer si to vezme do dílny a ráno nám řekne. Takže máme v podstatě volno, vyrážíme do Eginy na nákup a na internet pokomunikovat s posádkou a s domovem…šest kiláků v tom vedru, to chce v cíli pivo!

Odpoledne pak odrezujeme a natíráme další součástky z motoru a ono je na lodi stejně pořád co dělat, takže kutíme. V neděli má pro nás Dimitris dobré zprávy – starou gumu uprostřed dílu vyměnil za novou a kovové díly z obou stran, které zapadají do převodovky a do hřídele provrtal na jiných a lepších místech, takže celá věc drží čtyřmi šrouby a podstatně líp, než předtím. Montuje to dovnitř, připevňujeme hřídel, mažeme – ale stejně nikdo jiný v loděnici není, tak Gregory navrhuje, že nás spustí v pondělí hned ráno. Dokončujeme, balíme a družíme se s Angličanama, kteří jsou jediní, kdo kromě nás na lodi i přespává.

V pondělí ráno jdeme hned v osm na jeřáb jako první, loučíme se a domlouváme zimování – Gregory chce za zvednutí a spuštění lodi a její pobyt v zimě 300 EUR, což mi včetně vody, elektriky a sprch přijde velmi slušné. Loni v Gouvii chtěli skoro to samé za měsíc, fuj… Máváme a míříme na moře. Motůrek se zdá spokojený, přestose nejdřív rozhodujeme pro testovací jízdu do hlavního přístavu, kde omyjeme loď, nakoupíme proviant a pak teprve míříme někam nad Atény – kam to stihnem, tam to stihnem. Posádka už je na cestě, po hlavních městech a Volosu si prý prohlídnou ještě Atény a večer za náma dojedou do přístavu. Nakonec kotvíme ve Vouligameni, což vypadá jako hrozně drahá marína, samý obří luxusní motorák – ale podle místního dědy, když přijedem po šesté a odjedem před osmou, můžem klidně zůstat bez placení. Nejlepší je nějaký mooring těsně za vjezdem, hlavně ne kotvy, po dně je tam spousta lan. Píšeme posádce a jim se dokonce daří nás najít. Když vidíme, co všecko dokázali 4 lidi nacpat kromě sebe do Opla Corsa, obchází nás děs. Ale ten rychle přejde, když vidíme ten proviant a pivečko – tož slavíme shledání Já kromě toho slavím i shledání s duplikátem SIMkarty, který mi přivezli, takže jsem už zase mobilní na starém čísle…zase mě práce dožene, achjo…

V úterý ráno odjíždíme raději hned v sedm, aby nebyly potíže. Míříme nejdřív do Lavrionu, většina posádky lodí, ale Kuba a Vojta autem, aby ho tam měli připravené, až do Lavria přijedou po skončení plavby trajetem z Limnosu. V půl dvanácté jsme tam jak na koni, dáváme obídek, doplníme vodu a vyrážíme do Karystosu na ostrově Evia. Dohodli jsme se, že s naším zpoždění vůči Tall Ship Race by byl Volos zajížďka a že pojedeme rovnou na Istanbul, kde mají zastávku po druhé etapě, určitě je uvidíme i na moři. Achjo.

Do Karystosu dorážíme se setměním, je to prostorný chráněný přístav s betonovým nábřežím – bez vody a elektriky, ale zas se tu nic neplatí. malý průzkum města, jeden gyros, večeře, pivečko, povídání do noci, pohoda. Snad ty průsery už přešly.

Ve středu objíždíme donekonečna ostrov Evia z východní strany, kolem poledne celkem pěkně fouká, krásně jsme si zaplachtili. Až kvečeru to úplně lehlo, hladina je úplně jako zrcadlo, vypadá to až přízračně. Doufám, že po tom bezvětří nepřijde nějaká velká mela. Opět doplouváme do přístavu se setměním, radši se protahujeme při kraji, protože uprostřed vjezdu je prý jakýsi vrak. Na hlavním molu u vsi nás nechtějí, tam budou v noci dvě rybářské lodi vedle sebe, ale „pro cizáky“ je to prý vpravo za vjezdem, krásně kryté místečko. Jdeme na průzkum vsi, ale dohromady je tu jen plážička, obchod, tři taverny a pár domků. Zato hrozně pohostinní Řekové. V jedné taverničce si dáváme džbán vína a když pak jdeme platit, jsou tak nadšení z toho, že k nim vůbec někdo přijel, že se dělí o feta sýr z vlastního talíře Zkoušíme trochu komunikovat, ale jde to srandovně, musíme se pokoušet o řečtinu  posunkovou řeč.

V nejlepší náladě se vracíme na loď – ale tam o tu náladu rychle přicházíme, protože Kuba zjišťuje, že má ve své úložné kóji pod lůžkem strašně moc vody. Nejdřív nechápeme, odkud se bere – v Sachmet bylo vždycky výjimečně sucho…ale po chvilce pátrání odhalujeme, že jeden ze dvou saků na vodu prasknul (ten starý po bývalém majiteli) a dírkou po dávno odstraněném kabelu se z kuchyňky namístil Kubovi do věcí. A bohužel, Kuba coby architekt má s sebou notebook, mobil, diktafon…zálohoval data na disk, ale ten je taky pod vodou…prostě další průser… letos jsme snad na lodi neměli snad jenom požár…což se může lehce změnit, vzhledem k tomu, že si Honza při hledání závady zapálil 😉 Takže celý večer pereme oblečení a sušíme elektroniku. Největší malér jsou asi data, sobní i pracovní projekty asi za půl roku. Naštěstí voda nebyla slaná, tak se možná něco povede zachránit, uvidíme… Už si sumíruju zprávu na pojišťovnu, kde mám pojištění odpovědnosti za škody a doufám, že alespoň finanční ztrátu dokážu nahradit. Zítra před plavbou musíme nalít Neptunovi, to všecko máme určitě z toho, že jsme na něj po spuštění lodi zapomněli…

Ve čtvrtek ráno hučí vítr, jdeme radši na přístavní správu (aha, krom taveren a obchůdku tu je ještě nad jednou tavernou port police) – sice neumějí ani slovo anglicky, ale Beaufort rozumějí, tak nás pouštějí k internetu podívat se na předpověď. Vypadá to na pětku a šestku, ale po poledni by se to nejhorší mělo přehnat. Jsem zvyklá jezdit tak do pětky, takže se do toho moc nehrnu. Jednou jsem sice jela i osmičku, ale to bylo na cizí lodi a zvracela jsem přes zábradlí – i když je pravda, že od té doby jsem už nezvracela na lodi ani jednou 😉 Jdeme to říct ostatním  s tím, že asi zůstáváme den tady, že budeme pozorovat, jak se to vyvine. A to jsme neměli dělat. Znudění půldenním žraním a hraním se po druhé hodině vydáváme na kopec nad přístav podívat se na moře – a ono nevypadá nijak hrozně. Podle předpovědi se to nejhorší už mělo přehnat, vlny nejsou moc velké a na Skyros je to jenom pět hodin… Nakonec se rozhodujem, že do toho jdeme.

Valíme zpátky připravit loď a jedem. První třetina plavby v pohodě, trochu to vlní, ale nijak hrozně a máme krásný zadoboční vítr, který nás žene přímo na přístav Linaria na Skyrosu. Dokonce zaznamenáváme Sachmetí rekord 8,4 uzle – místy to asi bylo víc, ale to jsme se zrovna nikdo nedívali na GPS Prostě paráda. Druhá třetina začíná být náročnější, slábne vítr, ale zato se zvedly pořádné vlny a jdou z různých směrů. Vítr se vrací vždycky v cyklech – čtvrthodinka obyč čtyřky, pak najednou prásk poryv jako kráva a už refujeme, mezitím vyjíždím vlny a už mě začíná bolet ruka. V poslední třetině cesty už to začíná být hodně dobrodružné, protože vlny rostou opravdu hodně a pořád jsou z různých směrů, takže když se taková přivalí pěkně zboku a rozkomíhá nás o třicet stupňů sem a tam, padají nezvracející členové posádky z postelí (BUCH!) 😀 Ale hlavně mi dělá starosti, že sem tam jednou za čas mají některé vlny tak asi 4 metry – a ty bych se Sachmetkou o šířce 3 m nerada chytila z boku. Takže ustavujeme systém. Kluci v kokpitu koukají dozadu, odkud se vlny povětšinou valí, já se držím kurzu, ale když se objeví takováhle velká kráva, zařvou „bacha velká!“ a já se stočím z kurzu prdelí na vlnu a sklouznu se po ní. Funguje to skvěle, až na to, že asi hodinu před Skyrosem jdou takové vlny jedna za druhou a nutí mě menit směr někam za ostrov – tam bychom sice byli v závětří, ale v takovémhle počasí se mi rozhodně nechce trávit noc někde na kotvě mimo přístav. Přemýšlím, jak se pak proplížíme zpátky podél ostrova, ale naštěstí se poryvy trochu zmírnily, takže se zas vracím na kurz a stáčím se jenom když jde „velká“. V závětří za výběžkem ostrova, když už se blížíme na přístav (hurá) se najednou motor začně ozývat nějak jinak – sice pořád šlape výborně a pravidelně, ale přede nějk hlouběji a rachotivěji. Ještěže jsme do půl hodinky v přístavu. Za poslední výběžek zahýbáme už za tmy, a když vyhodíme kotvu a přivážem se, docela se mi uleví…což se u mě projevuje hladem. Zvracející i nezvracející námořníci, všichni se vrchneme do nejbližší taverny a dopřejeme si dobrou večeři. Musaka, kalamáry, vepřík – od každého dvě porce a poslat kolem stolu, aby měli všichni všechno. Tentokrát je nás poprvé na Sachmet opravdu šest, předtím vždycky do pěti…a žerem za dvanáct. Kupodivu si na tom malém prostoru dokážeme celkem dobře poradit. Sedíme v taverně, krmíme se a drbeme dnešní zážitky. Zajímá mě, co to lomozilo v Krakenovi (důvěrné oslovení našeho devítkového motůrku), ale budu si muset počkat do zítřka, v motoru je už tma jak v… Tak to jdeme radši zaspat. Před usnutím přemýšlím, co jsem zanedbala říct při úvodním bezpečnostním pokecu a že si příště krom předpovědi na vítr ještě pořádně prohlídnu předpovědi na vlny.

V pátek se nejdřív noříme do motoru. A hned je to jasné – při nárazech ve vlnách prdnul pravý přední silentblok a tak se Krakenovi není co divit, že škrundal. Obíháme ves a sháníme hever – což není nijak složité, vzhledem k tomu, že jsou tu taky jen taverny na nábřeží, dva obchody, pidičerpačka a pidivýtah na lodě, vedle kterého sídlí mechanik – a ten hever má a půjčí. Takže nadzdvihnout motůrek a měnit, ještěže jsme si jeden starý silentblok schovali jako mustr… Pak pečlivě vyrovnat, jak to jenom v takových podmínkách jde, abychom při další jízdě nezkřivili hřídel. A najdenou koukáme, někdo se k nám hrne a halasí česky – a oni to kluci z Princess, která přijela ve čtyři ráno a kotví za výběžkem v zátoce. Radíme jim, kde nakoupit k snídani a domlouváme se, že až tu noční jízdu dospí, přijdou se převázat vedle nás.  Sháníme inernet a předpověď, ale je nám jasné, že je a bude hnusně i jenom z pohledu na moře. Na sobotu to vypadá na „gale warning“ a nám ani Krakenovi se ještě nikam nechce – večer si dáme s Princess gril a vínečko a je nám hej. Je veselo až dlouho do noci. Kapitán Vojta Bejvl říká, že sice byli ve Volosu na začátek závodu Tall Ship Race, ale nejedou s nima dál, momentálně míří na Atény. Ale měli větší štěstí než my, viděli Mir a další lodi pod plnýma plachtama, což můžeme jenom závidět Vyměňujeme si rady ohledně přístavů na další cestě, prohlížíme předpověď – Princess je na tom líp, směrem na Atény větru ujede, ale pro Limnos, kam míříme my, to vypadá na 8-9 Bf. Fuj, do toho nejedem. Z toho ale plyne, že kluci nestihnou v neděli večer trajekt z Limnosu do Lavria, tudíž je čeká další operativní přizpůsobení se situaci – Kuba zítra odfujazdí trajektem na Eviu do přístavu Kimi (jinam to odsud nejezdí) a musí se nějak dostat k autu, které pak dopraví do Kimi, kam za ním ostatní dorazí v neděli. Takže plán je naplánován, dojídáme rybičky z grilu a ovíňujeme se s posledním zbylým Princessákem…ostatní přecejenom zmohlo noční nevyspání z plavby a už to zalomili. Konečně kolem druhé zapadáme i my do spacáčků.

Týden třetí: Skyrosový (14. – 21.5)

Druhý den brzy ráno Princess mizí v deštíku směrem na Atény a my se vrtáme v silentblocích, sháníme předpověď a hlavně se rozhodujeme poslední společný den strávit důkladným průzkumem ostrova. Půjčujeme si auto a vyrážíme do hlavního města Skyros, které opravdu stojí za průzkum. Je to malebné bílé městečko na úbočí strmého kopce, jemuž vévodí mohutná pevnost. V křivolakých uzounkých uličkách se dá bloudit hodně dlouho, aniž by se člověk dostal do uliček, kterýma už šel, ale centrum je relativně malé – jedna hlavní třída a náměstí. Než se vydáme dál po ostrově, rozhodujeme se navštívit nějakou hospůdku, kde si dáme frapé, abychom se posilinili na další cestu – asfaltovaných silnic je tu tak málo, že je do večera stihneme určitě projet všechny. A jak je naším zvykem, nemíříme do hospůdky turictické, ale hledáme nějakou, kam chodí místní… No, tentokrát to máme autentické až moc – ve vybrané taverničce obsluhuje velmi velmi stará paní, která zažile určitě ještě staré Řeky, jenom si to už nepamatuje…staví před nás několik různě oštípaných sklenic s různým obsahem, kterému se určitě nedá říkat frapé – ti štastnější obdrží mlíko s cukrem, ti méně šťastní lógr ve studené vodě…je nám líto odejít, tak trochu posrkáme a když se nám konečně podaří vysvětlit, co jsme to měli, zaplatit a dostat se ven, tak se shodneme, že to určitě byla místní čarodějka a právě nás uřkla…to ještě netušíme, jak dalekosáhlé následky to uřknutí bude mít… Zatím nic zlého netuše skáčem do auta a prcháme z města do okolních kopců. Objíždíme letiště, zbytky starých chýší, kostelík na kopci, archeologické naleziště, les kudy prošel požár a spoustu malebných zátoček…vzhledem k tomu, že na moři směrem na náš cíl Limnos zuří vichřice, tak nás to od kostelíka skoro odfoukne…vítr duje tak, až se o něj dá vpodstatě opřít. Zpevněných silnic tu až tolik není, tak je do večera stíháme objet všecky a celkem vděčně se vracíme se soumrakem na Sachmet. Podle instrukcí necháváme půjčené auto nezamčené na parkovišti…v tomhle koutě světa se prostě nekrade. Druhý den brzy ráno vyráží Kuba na trajekt do Kimí s tím, že se odtamtud nějak probojuje do Lavria a nablíží na druhý den auto do Kimí pro zbytek posádky – v Řecku sice není zvykem stopovat, ale vzhledem ke Kubově vyřídilce o něj strach nemáme. V neděli dopoledne zbytek posádky balí a ještě si naposled užívá koupání v moři a pak už jim v poledne máváme na trajekt.

Na lodi pak zůstávám jenom já, Honza a Kamil – akční trojka, která se chystá na Istanbul navzdory větru dešti a zuřivým zaměstnavatelům. Odpoledne trávme zase sháněním předpovědí a pak ničíme mikropájku vypalováním větrné růžice na lodní stolek…to Honza pláče…ale dílo se podařilo, tak to oslavíme grilováním a družením s vedlejší francouzskou posádkou, která nám radí kde se dá cestou do Istanbulu kotvit. V pondělí je pořád hnusně, nedaří se nám ze Skyrosu uniknout…to určitě to prokletí Skyrosové baby…tak se vrtáme v lodi a čekáme, až bude líp. V úterý to konečně vypadá, že se vítr mírní a podnikáme pokus přemístit se na Eustratios. Nicméně sotva obeplujeme ostrov na severní stranu a už je nám jasné, že v takových vlnách by ten načatý silentblok brzy odešel taky, tož zapadneme do malého rybářského přístavu těsně pod hlavním městem Skyros – sice není určený pro plachetnice, ale s naším ponorem a trochou opatrnosti to jde. Přivazujeme se k větší rybářské lodi a jdeme si užít zdejších nádherných pláží. Vítr je sice lepší, ale vzhledem k tomu, že předtím byly naším směrem týden vichry, tak asi bude nějakou dobu trvat, než se ty vlny zklidní. Předpověď pořád vypadá přijatelně, tak si užijeme večer a ráno zkoušíme vyrazit znovu. Jedeme asi třičtvrtě hodiny, ale vlny jsou čím dál větší a vítr 5 Bf  z jiného směru než vlny tomu rozhodně nepomáhá…opět nás pomyšlení na Krakenovy silentbloky zahání do přístavu (Kraken je něžná přezdívka pro náš 30 let starý Renault marine 9kW). Tentokrát obeplouváme rybářský mělký přístavík a zajíždíme do oficiálního velkého – je vidět, že to byl původně velký projekt, ale došly prachy, takže na rozvody elektriky a vody už nedošlo, dokonce tam není krom majáků ani noční osvětlení. Ale zato je dobře chráněný. Tož uvážem loď, batohy na nákup na záda a jdeme vykonat 6 km pouť do města Skyros odprosit babu, aby nám odčarovala prokletí. Ne že bych byla pověrčivá, ale v městě opravdu třikrát oběhnem babinu tavernu a jdem zjistit aktuální předpověď – konečně bezvětří a vlny lehají, že by to přecejen pomohlo? Honem utíkáme zase těch 6 km zpátky, vedro, žádný vítr a už cestou vidíme, že po týdnu jsou na moři jenom takové hezké něžné vlnky. Ještě honem nákup a šup do lodi a na moře. Vyplouváme v 5 odpoledne, je nám jasné, že pojedem slouho do noci, ale to je jedno, hlavněže konečně unikneme skyrosovému prokletí…dneska (středa) je to přesně týden, co jsme přijeli. Naštěstí nás čeká krásná pohodová plavba, se soumrakem je moře úplně hladké, motorujeme a díváme se, jak se sluníčko schovává za obzor. Myslím, že nikde není vidět tolik hvězd jako v noci nad mořem…prostě paráda…Sachmet klidně klouže tmou, hvězdy svítí, měsíc pomalu dorůstá do úplňku a občas se přes něj přežene rozedraný mrak jako z pohádek…. Kolem půl třetí ráno konečně vplouváme do přístavu na ostrově Aghios Eustratios – přes celý konec je roztažená obrovská rybářská loď, má lana po celém přístavním bazénu, máme co dělat abychom dobrzdili pár decimetrů stěžněm před jedním z nich…nezbývá než se zeptat, jestli se můžem vyvázat k jediné další plachetnici  na jediném dostupném místě. Ta je plná veselících se Řeků, tak se hned podružíme a vyměníme český chlast za řecký chlast..prý to jsou kapitáni z řecké námořní školy, až budu chtít papíry ať prý přijdu, hihi Celkem vděčně zahučíme do lodi a usínáme z blaženým pocitem, že skyrosová kletba je konečně zlomena!

Druhý den ráno si dopřejeme pospání až do půl deváté, procházíme si vesničku – je tu jenom pár malebných domečků, ale přístav úplně vzorný – nejen voda a elektrika, ale dokonce internet. Honem, než Neptun zase něco vymyslí, vyplouváme směrem na Limnos, což bude poslední řecký ostrov, pak už zamíříme do tureckých vod. Naštěstí Limnos je celkem blízko, fouká trojka, pohodová plavba. Jedeme do přístavu Moudros v hluboké zátoce  která sahá až do poloviny ostrova a její projetí nám trvá hodinu a půl. V cíli jsme kolem šesté. Na ostrově je vojenská posádka, vlastně je to tu asi takové „pohraničí“. Vojáci sice velmi důkladně zkoumají všecky naše doklady, ale jsou velmi vstřícní, radí, nosí předpověď (prý má lejt) a drbou s náma o Tall Ships Race. Ještě vyrážíme na průzkum městečka, hledáme náhradní žárovku na stěžeň a když neseženeme, tak si dopřejeme alespoň hromadu gyrosu a pívo.

Týden čtvrtý: velmi velmi turecký (21. – 28.5.)

V pátek ráno se z nebe valí vytrvalý lijavec. Navzdory tomu se balíme do nepromokavých hader a vyrážíme oznámit vojákům, že jedem. Jenže tam se na internetu dozvídáme, že příznivá předpověď ze včerejška se změnila a kolem Limnosu se zase jako obvykle budou prohánět větry a bouřky…a už vidíme i první blesky. Radí nám, ať vyčkáme, takže zase nepromokavé hadry stáhnem a zalezem do lodi. Celkem vděčně si dopřejeme ještě trochu spaní a já místo překládání píšu první kus vyprávění o plavbě. Průběžně sledujeme vývoj předpovědi – to bych nevěřila, jak se dovede hodinu od hodiny měnit… Nakonec se odpoledne  usnášíme, že nejpříznivější předpověď je na dnešní noc, pak už má být zas několik dní hnusný vítr, takže vyplujeme večer a pojedem tak dlouho, dokud nebudem v Dardanelách. A taky že jo. Vyrážíme v pět večer, déšť pomalu ustal a fouká čerstvý vítr. Jedeme něco přes šest uzlů, brzy se stmívá a cesta krásně uplývá. Jenže ve třech čtvrtinách cesty už se do nás začíná výrazně opírat proud z Dardanel a zpomaluje nás čím dál víc. Nabližujeme se zleva mimo plavební dráhu, abychom se nepletli velkým „kravám“, nejeli středem proudu a mohli pak vklouznout přímo na levou stranu do nejbližšího přístavu Seddülbahir. Nakonec nás proud zpomalil tak, že do Dardanel vplouváme až v sobotu se svítáním – sluníčko vychází přímo nad monumentem u vjezdu a vypadá to přímo božsky.

Protahujeme se těsně kolem červené bójky do přístavu, dál už je moc mělko. Přístav je sice pro rybáře a pro pilot boats, ale nikomu nevadí, že se tam tři hoďky vyspíme, než pojedeme do Canakkale, kde se můžeme přihlásit ke vstupu do země. Takže po pár prvních krocích po asijské půdě spíme asi desíti a pak už se zase chystáme bojovat s proudem – do Canakkale je to nejhorší, dál už to půjde o hodně líp. Přeplouváme na „správnou“ pravou stranu a s malou pomocí plachet se plazíme vzhůru. Ale počasí nám zas nepřeje – stáhly se škaredé černočerné mraky a žene se bouřka. Fučící vítr nám naštěstí pomáhá proti proudu, ale tvoří se krátké ostré houpací vlnky, které sice nijak moc nevadí, ale při těch skocích se nám uvolnily dva šrouby držící radarový odražeč, který se kinklá čím dál víc – naštěstí nám Neptun přeje a když se konečně urve, nevezme nikoho přes hlavu, ale skočí v náklonu přímo do vln a bleskově mizí s proudem daleko vzadu…ufff…. Naštěstí se asi po hodince počasí umoudřuje a vykukuje dokonce i sluníčko…i když, jak se to vezme…zase utichá vítr a kvůli proudu se místy plazíme 1,8 uzle…děs a bída. V půl čtvrté konečně Canakkale, hurá!

Teda – hurá jenom na začátku. V pohodě přistáváme a jak je tady zvykem, Turci nás zvou na čaj. Ale naše představa, že vyndáme pasy, vyplníme translog a dostaneme pár razítek, bere rychle za své. Posloucháme sáhlodlouhý výklad, že každý ze čtyřech úřadů, které nám mají dát razítko je jinde, nejdál je pasový úřad, kam se musí jenom autem a že nejlepší je na vyřizování úředních věcí najmout místního agenta, který to dokáže vyřídit mnohem rychleji a efektivněji. Ovšem když se dozvídáme, že agent by to byl ochotný udělat za 220 euro, tak se bujaře rozesměju, že za to bych měla všecky nové silentbloky a to že radši pojedu zpátky do Řecka… Vykecám se, že si to do zítřka rozmyslím – a utíkám na vedlejší loď poradit se s Britem, který to tu už má trochu očíhnuté.

Říká, že asi místní agent je rozumné řešení, ale ze tady v Canakkale jsou strasně na prachy a turistům nakecají kde co, jenom aby vydělali, a že se nic nestane, když se přihlásíme až v Istanbulu – navíc pokud jsme tu na pár dnů, nikdy nikdo nic nekontroluje a nemusíme to řešit. Jenže my musíme, protože v Istanbulu budeme měnit posádku a bez vstupního razítka by nám asi kluky na hranicích zavřeli za nelegální vstup do země 😀  Takže nás akorát zkásnou o 40 tureckých fufníků za noc (20 euro). No, ale zas je tu voda, elektrika a sprcha…maríny jsou tu prý drahé všude, před Istanbulem je prý nejlepší kotvit na Princess Islands. Večer se jdeme od orientálního kupčení oderagovat očumováním města. Celkem správně jsme odhadli, že bude nejlepší nic nekupovat na nábřeží, kde jsou ceny až pětkrát vyšší než běžně ve městě. Našli jsme si krásnou rohovou hospůdku, kde člověk dostane hromadu kebabu za 2 liry, což je 24 českých kaček. K tomu rýži a nějaké pití a dostáváme se ve třech lidech na 15 lir. Prostě jídlo je tu levné a hooodně dobré. Pak už jsenom sprcha a zasloužený odpočinek. Ještě dostáváme na cestu tureckou vlajku, bez ní na stěžni bychom uráželi jejich silné vlastenecké cítění.

Další den je neděle, takže mám dobrou výmluvu, proč se přihlásit až v Istanbulu a ráno mizíme z Canakkale jak jenom to jde. Během dne se střídá slunce s přeháňkama, ale proud už je opravdu mírnější. Okukujeme vesničky na asijských březích, pevnůstky a všelijaké obrazce a data na kopcích, které připomínají revoluci a Atatürka. Se setměním kotvíme v zátočce, ale během večeře zjišťujeme, že vlnky hnané větrem nás sice pomaličku ale vytrvale posouvají na skály…takže se raději ještě vydáváme za další výběžek hledat rybářský přístav u městečka Aksaz. Ale je to celkem dobrodružné, protože není vůbec osvětlený, nemá majáky a taky je to první přístav, který není na Garmiňácké elektronické mapě. Naštěstí je tedy zvykem, že večer chodí na molo ti muslimové, kteří potajmu holdují pívu, takže ti nám ochotně posvítí a ukazují, kde je pro nás dost hluboko. Je to fakt zábavný večer, protože oni mluví jenom turecky a ani slovo nějakou mezinárodní řečí – takže nakonec jako vždy končíme u čaje, ale tentokrát s blokem a tužkou a celý večer si malujeme odkud jsme, kudy jsme pluli a co tam děláme. Zase se mi potvrzuje, že lidi od vody si nemusejí rozumět ani slovo, ale přesto se můžou velmi dobře bavit a vždycky se pochopí. Moc jsme si to užili.

A v pondělí už nás čeká dlouhá plavba – v úterý večer máme sraz s další posádkou v Istanbulu, takže zkrátka pojedeme a pojedeme, dokud nebudem na místě. Míjíme ostrov Marmara, průliv Dardanely se rozšiřuje do Marmarského moře. Pevnina je tak daleko, že nevidíme směrem k cíli nic, než modro a modro… Tak si dlouhou cestu krátíme mlasáním fantastickým tureckým pudinkem, který je nejen o moc chutnější, než ten náš, ale ještě k tomu se dělá do třičtvrtělitru mlíka, takže když smícháma banánový a čokoládový, tak se ládujeme celé odpoledne litrem a půl, což je prostě božské žrádlo. Jedem na motor i na plachty, spěcháme…ale stejně jedem den a noc. Naštěstí před Istanbulem je sice koridor pro obchodní „krávy“, ale v noci většina z nich stojí a je výborně osvětlená, takže se objíždějí mnohem líp, než ve dne. Taky projíždíme cvičným vojenským územím, kde prý máme dávat zvýšenou pozornost na ponorky na hladině a pod ní..což v noci moc nejde, ale nepochybujem o tom, že pokud tam jsou, našeho Krakena nepřeslechnou 😉 Tady jsme žádnou neviděli, jenom vzpomínáme, jak se před námi vynořila jedna loni u Atén, to byl zážitek.

Konečně v úterý šest hodin ráno jsme u Princess Islands, rozhodujeme se zahučet do prvního přístavu, který uvidíme…uvážem se u mola a než se stačí pořádně rozednít, už spíme. Bohužel jenom dvě hoďky, protože kolem osmé se začnou ozývat mužské hlasy, někdo na nás volá – celá rozespalá vykouknu a co nevidím: hromada chlapů se samopalama. Naštěstí se tváří přátelsky, ale vysvětlují nám, že přístav pro jachty je vedle, tohle je vojenská námořní škola a rozhodně tu nemůžem zůstat…chich, to je teda něco, Češku v noční košili v pidiplachetnici asi nenacházejí po manévrech každé ráno…

Oficiální přístav vzdáváme, valíme to přímo do Istanbulu, stejně potřebujem vyřídit ty papíry. Ještě hoďku a půl plavby a už vplouváme do maríny Kalamiš, kde nám je přiděleno krásné místečko mezi menšíma loděma. Ufff, vítězství! Asi si dám na oslavu jeden malý doutníček

Ale nejdřív se půjdem přihlásit na správu přístavu a zjistíme, jak to je s těma razítkama, doufám, že tady to mají všecko pohromadě. A pak si dopřejem ohromnou kupu kebebu… Takhle růžově jsem si to malovala ještě když jsem se na správě přístavu dozvěděla, že noc stojí 30 euro a na pasový úřad je to půl hodiny taxíkem. Sice znovu slyšíme radu, že na těch pár dní to nestojí za to papírování, ale při výměně posádky nám nic jiného nezbývá. No, jestli je to jenom kus do centra, tak snad zajedem nejdřív tam, ať pak máme klid na dospání a přípravu lodě na novou posádku… Taxík nacházíme nedaleko, na pasovku nakonec taky trefí, ale tady se to začíná komplikovat – nejdřív musíme vyzvednout translog o tři dva bloky vedle a musíme spěchat, za chvíli mají polední pauzu. Jenže taxikář to neumí najít, takže to samozřejmě prošvihnem. Když se konečně dočkáme formuláře a zaplatíme patřičný poplatek, jeden zpátky na pasovku, ale tam se nám hluboce omlouvají, že když kotvíme v maríně Kalamiš, patříme ve skutečnosti pod pasové oddělení na Haydarpaša…uffff, takže zase taxíkem přes půl města. Tam nám ovšem řeknou, že ty čtyři razítka musejí být v určitém předepsaném pořadí a že pro nás nemůže nic udělat, pokud si neseženem nejdřív zdravotní potvrzení v tom místě, odkud jsme právě přijeli… To už toho mám fakt dost, nevyspání, hlad, 24 hodin u kormidla, to mi nevadí, ale úředník mě dokáže spolehlivě odrovnat, jsem fyzicky i psychicky na dně. Zaplatíme taxíka (i tak to stojí 50 éček) a dál budem jezdit trajektama, to vyjde podstatně levnějš. Ale nejdřív se jdem najíst a napít, jinak bude brzy po nás. Teď už máme alespoň mapu a na ní zakroužkované všecky úřady a trajektové spoje, takže nejsme tak naprosto bezradní. Ještě štěstí, že už se nám nijak vehementně nepokoušejí nutit ty agenty, to by asi došlo k vraždě úředníka… K tomu nám bankomat sežral kartu – naštěstí s tím už mám zkušenost, když člověk má trpělivost a vydrží 5-10 minut čekat, systém se restartuje a nakonec kartu vyvrhne… co se tak ještě může dalšího podělat? Naštěstí zdravotní odbor nacházíme bez problémů, je přesně na tom nábřeží, kde budou od zítřka tall shipy, takže už víme, kam pak jet, už se tu všecko chystá. Razítko dostáváme bez problémů – je tu sice ordinace, ale nikdo se nás na nic neptá ani nám nestrkají tykadla no tělesných otvorů. Ještě zkoušíme úřad harbor mastera, kde taky potřebujem razítko a který je půl kilásku odsud – ale výsledek se dal očekávat: ještě namáme razítka z pasovky a celního odbavení na Haydarpaša….UÁÁÁÁÁÁ !!!  Takže prozměnu trajektem zpátky, konečně obdržíme ty nejdůležitější razítka do pasů, pak půl hodiny hledáme mezi opuštěnýma přístavníma skladama celní odbavení a hodinu čekáme, až někdo přijde do kanceláře, která vypadá jako opuštěná kempová umývárka… To už nás na nohách drží jenom fanatická zaťatost, že to dneska musíme dotáhnout do konce. Ještě poslední cesta trajektem znovu do kanclu harbor mastera, kde se dočkáme i posledního štemplu. Před kanclem se úplně vyčerpaní vítězně fotíme – celý vstup do země zabral čistého času DESET HODIN ! Dneska jsem překročila hranici mezi Evropou a Asií dohromady šestkrát, co je určitě víc, než kdejaký zkušený globetrotter… Ghrrrrfffff….

Odměňujeme se pistáciema a dalším obřím gyrosem v žemli a celkem vděčně odjíždíme k lodi. Než vystoupíme z trajektu, je už tma a k lodi ještě kus, přímo do maríny klasická doprava nejede. Naštěstí tam jezdí tzv. dulmuš – minibusy s pevným jízdným, které jezdí daným směrem a vyhazují lidi v jejich cíli, prostě něco mezi busem a taxíkem. Pár kroků od lodi už nám volá nová posádka, že se jim zpozdilo letadlo a že trajekty už k nám nejedou, tož jim radíme, ať se přepravi na naši (asijskou) stranu přes most a najdou si taxík nebo dulmuš k maríně. my mezitím vděčně dřímáme a doháníme spánkový deficit. Krátce před půlnocí konečně slyšíme češtinu a honem nalíváme Bechera jednomu tureckému studentovi, který se nám posádky ujal a ukázal jim cestu. Ještě hodinku brebentíme, vyprávíme si zážitky a pak už se poskládáme jak to jenom jde a konečně spáááááát….

Středa je naštěstí už vyloženě odpočinková, obě party jsou značně vyřízené cestováním, takže povídáme, krmíme se, užíváme si zázemí v maríně (slušný záchod a sprcha není samozřejmost) a jenom naši staro-novomanželé vyrážejí na předběžný průzkum města. Yvette a Merle se totiž sice vzali už dýl než před rokem, ale šetřili peníze a dovču na svatební cestu až doteď a já jenom doufám, že je nebude mrzet rozhodnutí ji strávit zrovna na Sachmet přeplavbou z Istanbulu do Atén…v Turecku je dokonce zákon na to, že se na veřejnosti nemůžou ani políbit, ale to jsem naštěstí zjistila až dodatečně Druhou půlku posádky tvoří Merlíkův brácha Vláďa s přítelkyní Petrou, která sice přijíždí odhodlaná se učit ke státnicím, ale nakonec velmi efektivně zastává funkci strážkyně Krakena. Odpoledne odjíždí Honza a Kamil, statečný zbytek první posádky, čeká je třicetihodinová cesta budem s přestupem v Sofii (ale se správnýma razítkama v pasu !)

Čtvrtek je konečně dnem poznávání Istanbulu i z té lepší a neúřednické stránky. Yvette má pro nás připravené slovníčky se základní turečtinou a trasu po nejzajímavějších památkách a tržištích. Už z trajektu je fantastický výhled na Bospor, všude je neuvěřitelně živo – velké lodě, trajekty, mezitím kličkují malé rybářské lodičky, všude víří vlny. Jdeme procházkou nejdřív na spice market, což je naprosto fantastické orientální tržiště, s vyvolávajícíma obchodníkama. Je tu nejenom koření a sladkosti, ale i různé typické turecké produkty. Všecko okukujeme, trávíme tu asi hodinu, smlouváme a sháníme dárky pro rodinu a kamarády. Pak za roh do mešity – umýt nohy, sundat boty a po měkkoučkém koberci do krásně vykachličkované prostory osvícené nízko zavěšeným lustrem. Pak se jedeme podívat ještě na Hagia Sophia – jenom zvenku, vstup je poměrně drahý a uvnitř je dneska muzeum – a pak míříme k Jerebatanské cisterně. Cestou nás odchytil jakýsi obchodník s koženým zbožím, který kdysi dělal v Čechách, umí pár slov a zve nás na čaj. V jeho knize návštěv je opravdu spousta věnování od Čechů…ale stejně se mu nepodaří nám vnutit žádné zboží. V cisterně mají dokonce dneska volný vstup – a opravdu stojí za vidění, podle mě je to jedno znejzajímavějších míst v Istanbulu. Po dřevěných lávkách procházíte tichým podzemím, kde jediným zvukem je  kapající voda a její ozvěna. Sem byla přiváděna voda z Bělehradského  lesa vzdáleného 19 km. Její objem 80 000 m3 je neuvěřitelný. Na ploše  140 x 70 m je 336 sloupů postavených ve 12 řadách. Hladina vody  původně sahala až do výše 8 metrů. Dnes je nižší, a tak je vidět i základ sloupů, který je často zdobený jemnými ornamenty. Na  některých je hlava Medúzy v různých polohách. V průzračné vodě se prohánějí všelijaké ryby. Důkladně zchlazení vycházíme zase na sluníčko a jdeme se podívat ještě na Modrou mešitu, což je jediná mešita na světě se šesti minarety. Platí totiž pravidlo, že  běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest  minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto vypráví, že sultán  před svou svatou poutí do Mekky nařídil svému staviteli, aby postavil  zlaté (turecky altin) minarety. Stavitel na kousku papíru spočítal, že  šest minaretů (turecky Alti) postaví levněji než zlaté minarety a tak  usoudil, že se přeslechl. Tento „“omyl““ pak stál sultána velké množství  politických jednání a peněz – nakonec musel nechat postavit v Mekce  sedmý minaret, aby zůstala nejvýznamnější.  Modrá mešita pro Turecko je něco jako chrám sv.  Víta pro nás – jedná se o nejvýznamnější náboženskou stavbu v  zemi. Zde se konaly všechny důležité náboženské obřady, slavily svátky a  odsud také vyráželi poutníci na hadždž (svatou pouť) do Mekky. Zrovna se koná bohoslužba, takže dovnitř nesmíme a čeká nás toho ještě hodně, takže mešitu jenom obcházíme zvenku a míříme na velký bazar – turecky Kappali Čarši. Cestou se posilňujeme dalším kebabem, jsou prostě nepřekonatelné. Velký bazar je ohromná podívaná, spousta křivolakých uliček s nejrůznějším zbožím – a člověk musí pořádně smlouvat. Přesto mám dojem, že už je z toho spíš turistická atrakce, spice market byl takový „autentičtější“ – a v přilehlých uličkách se taky dá najít spousta zajímavých věcí, jestli bude nějaké „příště“, budu pátrat spíš tam. Dvě hodiny na celou tu vřavu jsou spíš málo…a pak ještě uličky…prostě večerní přeplavbu na Princess Island vzdáváme a rozhodujeme se zůstat ještě jeden večer. Takže máme dost času a klidu stavit se ještě na nábřeží, kde se už vyvázaly tall shipy. Prostě paráda, konečně jsme je dohnali. Obcházíme je úplně všechny, povídáme si s posádkama, dokonce i sbíráme razítka, užíváme si to se vším všudy…a taky se vetřu s press kartou do media centra a shrábnu všechny dostupné materiály. A pak už na loď, posádka odpočívá a já ještě chvíli překládám, zítra vyplujeme.

Pátek. Dobereme naftu a vyrážíme zpátky přes Marmarské moře k Dardanelám, tentokrát s vyhlídkou, že v úžině už nám bude proud pomáhat. Původní plán zní 120 kilásků na Marmaru, ale ten neřád vítr, který foukal přímo proti, když jsme dojížděli do Istanbulu, fouká zase přímo proti, takže se cestou rozhodujeme změnit kurz na město Bandirma, kam nás vítr přecejen urychluje. Užíváme si sluníčka, zaučuju v kormidlování každého, koho to baví a trávíme vcelku příjemný den na vodě. Na koupání to ale není, v okolí města je voda špinavá. Ani tentokrát, i když proplouváme vojenskou oblast za dne, nevidme žádnou ponorku, k velkému zklamání posádky. Se soumrakem už vidíme cíl, ale ještě tři hodiny trvá, než se protáhneme mělčinkama a ty světýlka v dálce se promění v přístav. Vyvazujeme se přímo u městského nábřeží a navzdory předpůlnočnímu času ještě vyrážíme na průzkum. Všude je živo, na trhu na náměstí se čile obchoduje a na blízkém pódiu vystupují soubory tureckých lidových tanců. Ještě se stavíme v hospůdce na čaj (v muslimské zemi není snadné dostat pivo).

Týden pátý: vlnovatý (28.5.-4.6.)

V pátek ráno podnikáme v Bandirmě velkou akci. Konečně se nám podařilo sehnat náhradní žárovku na stěžeň, takže Petře vážu kšandičky a sedák a kluci ji tahají nahoru. Daří se nám žárovku vyměnit a svítí všechno co má