SachmetSail

Ahoj lidi,
moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nenapsala – pokud nejsem na lodi, tak překládám jak divá, abych vydělala nějaké kačky.
Přeplavba z Holandska do Řecka se podařila, občas to bylo dost dobrodružné, ale jak říká jeden můj kamarád, dobrodružství je průser, kterej dopadl dobře…takže vlastně všechno OK

Celá cesta, kterou jsem plula já – to znamená až do Toulonu, kde si loď přebírali kamarádi – obnášela asi 300 plavebních komor a 2000 kilásků. Vyjížděla jsem technicky nedovzdělaná, s lodí, kterou jsem v podstatě neznala a v očích děs z každé komory – a na konci už jsem se hrabala v motoru jak starý servisák a troufla si přistát k čemukoli jakkoli. Prvních pár dnů v Praze jsem si chodila sednout k pidikomoře na Smíchově, abych si vyléčila absťák, chichi…hned bych jela znovu, byl to parádní zážitek

Etapa první: Lelystad – Antwerp
Poslední den školního roku jsem se rozloučila s vyšší odbornou školou, kam jsem chodila učit angličtinu, s první posádkou jsme naložili auto a přívěs (lodní lávka se musela vejít ještě na střechu) a vyrazili směr Lelystad. První dva dny jsme strávili základní přípravou lodi na cestu, ale moc větších úprav jsme nestíhli, víceméně jsme vyrazili s lodí tak, jak byla koupená.
Neopomněli jsme přípitek Neptunovi a vyrazili pod plachtami polykat první kilometry té štreky, čekala nás první komora… Tahle euforie nám ovšem nevydržela dlouho. Odpoledne nebyl vítr moc příznivý našemu kurzu na Amsterdam, takže jsme na poslední kousek cesty nakopli motor, ať se tam dostanem ještě před setměním. Netrvalo ani dvě hodinky, Amstr už byl vidět – a objevili jsme, k čemu je v podpalubí ta houkačka z náklaďáku. Začala řvát jak splašená, že jsme málem naskákali do vody. A řvala, protože se přehříval motor. Takže jsme vypli elektriku, ať nevytroubíme celej Amstr a znovu nahodili plachty. Než jsme dokřižovali k průplavu vedoucímu k přístavu, vychladl už motor natolik, že jsme ten kousek mohli dojet. Ale to nebyl jediný dramatický zážitek toho dne – taky se nám podařilo poněkud nestandartně složit stěžeň….kdo tam byl, ten ví o čem mluvím, kdo ne, tomu nebudu práskat a řeknu jenom, že to byl poněkud zrychlenější postup, hi hi
Po krátké prohlídce Amstru jsme už vyrazili na kanály a dumali, proč se motor přehřívá…nejdřív jsme pojali teorii, že nalepení protihlukové izolace do motorového prostoru mu neudělalo tepelně dobře…ale rozuzlení přišlo až mnohem později…
První část plavby kolem Rotterdamu až do Antwerp byla spíš průmyslově-obchodní: s naším ponorem jsme vybírali ty největší obchodní kanály, všude okolo beton a průmysl, zeleně a přírody málo…ale i tak to bylo dost zajímavé. Hned na začátku se pro velké obchodní lodi ujal termín ‚krávy‘, který už vydržel až k druhému moři. Každých pět minut se ozvalo ‚BACHA, KRÁVA JEDE!‘ a už tu byla, rozhoupal‚ naši lodičku až nám cvakaly zuby a měli jsme co dělat, provoz byl fakt hustý… A sedět za krávou v komoře je taky dobrej zážitek, zvášť když pak nastartuje motory, aby vyjela, chi chi…
Ten první týden se nám ještě celkem dařilo se držet časového plánu, dopoledne jsme prolejzali okolí a odpoledne jeli, občas s odstavenými schůdky, aby motor nehoukal… Tak plnit plán se nám už pak celou cestu nepodařilo
Odpoledne jsme profrčeli belgickou hranici – semafor svítící zeleně, to bylo všechno – a za chvíli jsme už vplouvali do Antwerp…. Teda, alespoň jsme si to mysleli…předměstí je hrozně rozlehlé, doky, doky, doky, oceánksé ‚krávy‘, vedle kterých vypadala devítimetrová Sachmet jako myšička…mezitím se setmělo a to jsem fakt byla vděčná za GPS, jinak bych v tom bludišti doků bloumala ještě dneska… K přístavu pro rekreační lodě jsme dopluli po půlnoci. Zvedací mosty sice už nefungovaly, ale ukecali jsme to až na ten poslední, před kterým jsme vyčkali do rána. Hurááá, prvního postupového bodu bylo dosaženo, jedna parta odjíždí a střídají je další kámoši.

Etapa druhá: Antwerp – Pont l´Evêqué
Ráno vyplouváme z Antwerp brzy – navzdory proudu, protože se do večera chceme dostat k Bruselu. Jenže sotva vyplujeme z komory na Sheldu a začneme se horko těžkou prokousávat proti proudu, zas řve motor…řešila jsem to už v přístavu, ale evidentně to prd pomohlo. Takže všechno vypnout, proud mě nese na břeh, vrhám se vrhnout kotvu…ufff. Sedíme a dáváme si kafe. Rozhoduju se, že to ještě zkusíme, ale pokud bude takhle blbnout dál, najdeme opravdového mechanika. Dneska jsme odjeli jen proto, že v Bruselu bude večer čekat poslední členka posádky. Po půl hoďce nahodíme a vyjíždíme z Antwerp. Vypadá to dobře, ale bohužel jen dvě hoďky…intervaly mezi houkačkama se stále zkracují. Takže stojím na kotvě vprostřed řeky, kolem jezdí obří krávy…po chvíli se nám ještě podaří přejet ke zdi s úvazama pro obchodní lodi a tam stoupáme metry s přílivem a pak klesáme metry s přílivem, zatímco čekáme na policejní člun, který nás odtáhne k opravně. Na úsek od moře přes Antwerpy až k Bruselu jsou totiž jenom dva policejní čluny, jeden je zrovna u moře a druhý jako na potvoru tahá ztroskotaného kanoistu z komory u Bruselu. Konečně po pár hodinách nastal ten slavný okamžik, poliši přijeli, vzali nás na lano a odtáhli – ó hrůzo – zpátky do Antwerp, jenom tentokrát na druhý břeh, kde je za komorou jiný jachťák a tam maj servisáka… Jenže policejní člun komorou neprojede, tak nás nechává na molu uprostřed řeky a domlouvá, že pro nás z jachťáku přijede menší člun – no prostě parádní šou. Když se ve čtyři odpoledne konečně ocitáme u mola, je to fakt úleva. Servisák přijde druhý den ráno, sedíme s ostatníma, kdo na něj čekají a popíjíme české pívo…jedinečné univerzální platidlo za jakoukoli laskavost, mockrát mi a téhle cestě pomohlo z průseru. Poučení z cest č. 1: Vždycky mít dost českého piva. Ještě musím na nádraží pro Karolínu, která obětavě přicválala z Bruselu, jenom aby se tam podívala znovu s náma a se Sachmet. Druhý den ráno přišel servisák – a já jsem se pěkně bila do čela… Při koupi lodi jsem všechno projela, vyzkoušela – a taky bohužel věřila prodávajícímu, že stačí do toho lít naftu a olej a že motor je chlazený vzduchem, přes výměník…taková blbost… Kdybych si to líp prohlídla, došlo by mi že ta nenápadná trubice na boku, co vede do dna, je tam od toho, aby nasávala vodu…a tou vodou chladila, hihi…taková krávovina, nevšimnout si – na druhou stranu je fajn, že to nebylo nic horšího. Servisák povolil kohout a hrozně se smál, že ten chlap místo aby udělal to samé, nainstaloval houkačku… Naštěstí mu to přišlo tak humorné, že ani nechtěl prachy… Poučení z cest č. 2: Nevěřit ničemu, co říká prodejce lodi (zvlášť když je to postarší notář, který na ni nikdy nešáhnul vlastníma rukama). Po poledni se otevírá komora a spolu s dalším opraveným člunem vyrážíme po Sheldě na Brusel – konečně. Naštěstí je to motorák a jeho majitel Eddy je ochotný nás trochu popotáhnout, protože proud nám už zas nepřeje. Tentokrát mu pomáháme vlastním motorem, který spokojeně přede a chrchlá vodu…ty dýzly fakt vydrží všechno. Kolem čtvrté se dostáváme za první komoru, konečně proud zmizel a my jedem zase na vlastní pohon. S Eddym trávíme ještě hezký večer v jedné malebné vesničce – má na lodi i ženu, tři děti a psa s roztomilou plovací vestou. Tráví na lodi vždycky v létě půl roku a zbytek roku sedí doma a vydělává, paráda. Druhý den konečně dorážíme do Bruselu, vyvážeme se v Royal Yacht Clubu a prolezeme nejzajímavější části města. Noční rozzářené Atomium je fakt paráda! Zvlášť když si člověk pod ním v pirátské hospodě dává belgické vafle a calvados Smile
I při vyplutí z Bruselu druhý den nás stíhá počasí, které přivezla nová posádka – samé přeháňky a sychravo. A vydržely nás pronásledovat celých čtrnáct dní přesně do chvíle, než si posádka číslo dvě sbalila kufry a odjela – od té chvíle už bylo jenom sluníčko. Ale zpátky za Brusel. Večer toho dne jsme přijeli na fantastické místo – v Ronquiéres je fantastický výtah pro lodě. Dvě vany proti sobě jezdí po kolejích na kopec. Postavili ho v roce 1968, je dlouhý 1432 m a stoupá do výšky 67,73 m. Každá vana na lodě mí 91×12 m, je hluboká 3,5m a unese 1350 tun. Prostě jsme tam vjeli, zavřely se za námi vrata jako v komoře a vyrazili jsme nahoru. Výtah je lemovaný chodníčkem pro cestující a jede po kolejích rychlostí 1,2 m/s, takže celé stoupání trvá 22 minut. I přes ten liják to byl fantastický zážitek. Nahoře jsme vyjeli do kanálu, který se táhnul nade všemi ostatními prvky v krajině – pod námi byla pole, řeka, kopce, nad tím vším jsme pluli…prostě paráda! Bohužel jsme zjistili, že navzdory garantované hloubce kanálu nejde vjet do přístavu jen tak, že člověk zamíří mezi zelenou a červenou bójku a zakotví u mola – zkoušeli jsme to dvakrát, ale pokaždé jsme uvízli kýlem v bahně. Nakonec nezbylo, než se vyvázat na mostek u fabriky, kudy se nakládají ‚krávy‘. Další den nás čekal další technický zázrak. Ve Strépy-Thieu jsme zas sjeli dolů. Největším lodním výtahem na světě. Místo řady komor byl v roce 2002 dokončen jeden veliký výtah. Jedna kabina unese 8000 tun, má rozměry 112×12 m, hloubku 4 m a celé to jezdí po spoustě lan tlustýh jak moje ruka. Výtah je celkem 73 m vysoký a cesta dolů trvá 7 minut. Když člověk vyleze z lodi, postaví se dopředu a kouká do krajiny, je to fakt zážitek.
Dole jsme už zamířili směrem k francouzské hranici a nejb ližšímu městu Valenciennes – bohužel kanál Pommeroul a Condé, který nám mohl zkrátit cestu o pěkný kus byl zavřený, takže jsme se velikou oklikou proháněli ještě dva dny jen abychom dojeli zhruba na stejné místo, jen o něco níž. To už jsme byli v té části Belgie, kde se mluví jenom francouzsky, takže naše počáteční domluvy v marínách byly docela humorné – kreslili jsme po pivních táccích měsíčky, kolik nocí chceme zůstat a tak…Když jsme takhle rukama nohama vysvětlili v zapadlé vsi v Roucourtu, že chceme z Amsterdamu do Marseille, jeden místní mořský vlk s obřím knírem se nejdřív deset minut chcechtal, až se za pivní panděro popadal a pak nám vysvětlil, že to bychom museli přes Paříž, která je na Seině a tam je přece proud…a že s plachetnicí a dýzlem jednoválcem to nikdy nemůžem projet…škoda, že jsem mu neposlala pohled z Korfu, chi chi…
No a už jsme si to frčeli kanálem du Nord. Ještě před dalším střídáním nás čekala další zajímavost – tunel du Ruyaulcourt. Byl 4,5 km dlouhý, byla v něm pěkná kosa a celou dobu jsem trnula, abych nepopostrčila krávu před námi, která jela neuvěřitelně pomalu. Ten den, kdy jsme měli čekat další posádku v domluveném přístavišti, nás kromě tunelu čekala ještě další nepříjemnost – na hřídel se nám namotala spousta zeleně, nedalo se přistát u břehu, protože tam bylo moc mělko, tak nezbylo, než hupnout do plavek, přitáhnout loď co nejvíc stranou z plavební dráhy a potápět se a potápět, dokud jsme to zelené svinstvo neodmotali – ještěže mám tak obětavou posádku Wink Se soumrakem jsme dorazili do Pont l´Evêqué a strašně jsme se divili, že střídající parta tam ještě není…Ono totiž ve Francii existují asi čtyři vsi jménem Pont l´Evêqué a v Paříži je pronto odeslali so Pont l´Evêqué kamsi u la Manche, který je nejznámější, anobrž se tam vyrábí calvados… Takže museli zpátky na Paříž a odtud do Noyonu a z Noyonu to k nám bylo ještě pěkný kus – tož jsme vyndali další český píva a šli prosit vedlejší krávu, aby sundala se střechy autíčko a zajeli nám pro posádku…a jako vždy to fungovalo.

Etapa třetí: Pont l´Evêqué – Paris
To jsme ještě netušili, že v Pont l´Evêqué si pobudeme poměrně dlouhou dobu. Druhý den byl státní dvátek na památku pádu Bastilly, takže komory nepremávaly a když už komorníci nemuseli do práce, tak vymysleli, že zůstanou doma ještě týden a budou stávkovat – za celý týden se nám nepodařilo odhalit, za co vlastně. Slyšela jsem, že ve Francii stávkuje kde kdo, ale komorníci na komorách? Kam ten svět spěje…
Když jsme po nuceném odpočinku konečně mohli vyrazit dál, projížděli jsme směrem k řece Oise po takovém minikanálku, kam jsme se sotva vešli a kde všichni místní rolníci zůstávali s pokleslou čelistí, že vidí plachetnici – to se jim asi dlouho nestalo, krásná pustina. Oisa nám pak malinko pomáhala proudem a byla poměrně malebná. Za den se nám podařilo ujet něco přes sto kilásků, což byl dosavadní rekord, jinak jsme se šinuli rychlostí asi tak 4 uzle. Nádherná krajina, malebná zákoutí, moooc pěkně se jelo. A pak už Seina – proud sice byl, ale nebylo to nic hrozného. A fakt jsem si užívala ten pocit, že jedu poprvé do Paříže – a po vodě, vlastní lodičkou, přesně, jak jsem si to představovala. A pak se vynořila, v bočních ramenech spousta zjímavých hausbótů, vlevo Boulogneský lesík, pak se objevily i budovy v centru, nábřeží…a tak se nám to zalíbilo, že jsme se vykašlali na jachťák a přivázali se u nábřeží přímo naproti Louvre. Každý večer hráli muzikanti na ostrově, Louvre svítil, nad náma filosofovali na nábřeží studenti…a my jsme žrali sýry a popíjeli vínko a bylo nám naprosto úžasně. Prolezli jsme celou Paříž denní i noční a byla to fakt paráda, všechny ty místa, co člověk zná jenom z knížek… Jenom jeden průšvih nám hrozil – tahle posádka původně měla jet mnohem dál, jenomže ta stávka je tak zdržela, že už museli domů…a mně chyběla jedna parta…
Takže jsme se přemístili do jachťáku – konečně teplá voda, hurá – a narychlo sháněli náhradní posádku. Měli jsme štěstí, tři študáci architektury zrovna neměli co dělat a nějaká doba na lodi jim přišla jako zajímavé dobrodrůžo.

Etapa čtvrtá: Paris – Pontailler sur Saône
Architekti dorazili, tož jsme se mohli rozloučit s Paříží a vydat se na nejmalebnější část cesty. Trochu nám kazilo náladu, že na komoře mají přednost obchodní lodě před rekreačníma, tkže hned další den po vyplutí z Paříže jsme u jedné komory čekali od rána až do jedné odpoledne…ale takhle hrozné už to nikde dál nebylo.
Nejdřív jsme jeli po řece Marne, odsud pak na kanál latéral á la Marne až do Vitry le François. Tam už to začalo být zajímavé ohledně komor. Až dosud byla na každé komoře obsluha a otevírala komory bez našeho přičinění. Sem tam se objevila komora, před kterou visela tyč a po jejím otočení se komora otevřela. Vevnitř se pak zataháním za zelenou signální tyč zavřou dveře a napustí komora. Kromě toho tam je ještě červená tyč pro případ, že by něco nefungovalo. Ale tady to začalo být ještě zajímavější – přišla k nám obsluha z organizace VNF, která má na starosti vodní cesty a přidělila nám dálkové ovlánání – jo, opravdu, DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ ke komorám. Přijedete ke komoře, namíříte krabičku, řeknete zaklínání (otevři komoro ty jedna potvoro) – a je to. Jenže to ještě nebylo všechno. Takhle jsme pokračovali asi dva dny, až jsme takhle v pondělí ráno přijeli ke komoře, řekli zaklínadlo, namířili krabičku – a nic. Naštěstí šel zrovna okolo pán a dost se chechtal jak se snažíme – prý tohle je manuální komora a měl by tu být nějaký pan VNF, který pojede s náma a pomůže nám komory otvírat a zavírat klikou…ale jezdí tu prý tak málo lodí a je pondělí ráno, že asi zaspal. Tož se kluci chopili kleští a vrhli se manuálně na komoru – kliky byly schované, takže si museli vystačit s nářadím z lodi. Ale fakt jim to šlo. A že to byla operace – přijet těsně ke komoře, vyhodit architekty, zacouvat před vrata, oni zatím manuálně točí vrátkem a ootevírají vrata. Pak vjet dovnitř, kluci točí jiným vrátkem aby se napustila voda. Po napuštění stejným způsobem otevřít a zavřít vrata na druhé straně, zacouvat k vratům, nabrat kluky a frčíme k další komoře, která je na dohled. Takhle jsme projeli asi čtyři komory, než nás dojela pěkně nakrknutá paní VNF. Pak už nás vždycky stihla předjet na mopedu, připravit kliky a spolupracovala při otevírání a zavírání. Jenže byla tak naštvaná, že jsme ji vytáhli z postele a dokonce ani nestavíme na oběd, že ji ani jeden z kluků nepřiměl k úsměvu, a to se poctivě střídali Smile
Tohle byl kanál Champagne et Bourgogne. Takhle jsme vystoupali 68 komor nahoru – nějakých 340 metrů. Je fakt, že horskou turistiku s plachetnicí jsem ještě neprovozovala, to byl zážitek. A nahoře tunel, další čtyři kilásky tmy a zimy a pak dalších 43 komor dolů – ty už byly naštěstí z větší části zas na dálkové ovládání – i když dvě jsme museli otevírat táhlama, taky dobrej systém. Komor bylo fakt hodně, ale jiným kanálem to s naším ponorem nešlo. Nádherně opuštěná krajina, v prťavých vsích často nebyla ani hospoda…ale to výbec nevadilo. Když jsme vylezli s kanysterm z lodi a chtěli naftu, všude nás posílali pro víno a pro šampáňo, protože tady se všude pěstuje, každá pidives má svoji značku, takže jsme víno a sýry jedli v podstatě pořád, mňáááám!
Taky jsme v komorách párkrát uvízli – někdy byly jen nefunkční a museli jsme čekat, až přijede nějaký pan VNF to nahodit (to už u těch na dálkové ovládání), jednou to mělo kurióznější příčinu – dole ve vratech se pod vodou zaklínilo břevno. Nejdřív se sjeli páni VNF ze všech stran a hrozně rokovali, že musí zavolat hasiče a potápěče…ale když jsem se začala vyptávat, jak je to hluboko, tak se tolik lekli, že bych se tam snad chtěla potopit, že si ode mě radši půjčili potápěcí brejle a vylovili to sami – krásnej výstavní kořen, vezla jsem si ho pak jako suvenýr až k moři 
Tyhle mraky komor, kde bylo vidět od jedné k druhé, nás hrozně zdržely, další parta se střídala v Pontailler sur Saône, což zdaleka nebylo v původním plánu…časové rezervy se dávno vyčerpaly, touhle dobou jsem už měla být na Rhôně.

Etapa pátá: Pontailler sur Saône – La Ciotat
Přijíždí poslední parta a ještě týž den vjíždíme na Saônu. Odsud už to jde rychleji – pomáhá nám proud, komory jsou větší a je jich málo. Jenom je potřeba vědět, že odsud už jsou povinné v komoře záchranné vesty – dokud je nemají všichni, kdo jsou na palubě, obsluha nezačne napouštět komoru.
A na Rhôně už je to teprve fičák – s proudem jedeme 7-8 uzlů. Je to nádherná řeka, po okolních kopcích vinice, za každou zákrutou nějaká zříceninka…jen vždycky před komorou se od řeky odděluje poměrně dlouhé umělé koryto, lemované průmyslovými podniky, které se po komoře zas připojuje k řece. Na trase jsou města Lyon, Valence a Avignon, které určitě stojí za vidění, každé má krasné staré centrum…škoda, že bylo tak málo času…
Když člověk jede večer po řece, pomalu se stmívá, barvy oblohy se odrážejí na vodě a moře je každou zákrutou blíž, je to vážně nepřekonatelný pocit…
Ale ani průšvihům ještě není konec – na Saôně jsme jednou zastavili v poledne na prostředku na koupání a pak už nenaskočil motor. Zas nás museli táhnout k nejbližšímu molu, kde jsme pak měnili palivový filtr. No a před jednou z posledních komor nám to po dvou dnech chcíplo zas. Už byl večer, blížila se půl devátá, kdy velké komory zavírají – a padesát metrů před komorou zas motor vysadil. Betonové koryto nebylo u kraje dost hluboké, takže jsem Sachmet jemně postavila na kýl kousek od břehu, přebrodila s lanem na břeh a pak makala na komoru dojednat pomoc. K věži se nedalo dostat, všechno bylo zamčeno, takže jsem to měla jak bojovku – přelézt plot a dozvonit se na komorníka. Komorník samozřejmě mluvil jenom francouzsky, ale to už jsem uměla základních pár vět a taky byla loď z věže vidět. Zavolal hasiče, ti přijeli nejdřív autem, pak se chvíli chechtali, že loď s pěti babama sedí na kýlu pár metrů od mola u komory a nakonec zavolali člun, který nás tam popotáhnul, fakt super. Večer jsem se zanořila do motoru, to už jsem uměla zjistit, že je to zas ucpané, palivo nejde z nádrže do motoru, je to zas ve filtru nebo v hadičce. Druhý den se v tom pohrabali i chlapi z komory a došli k tomu samému. Sehnali servisáka, který nejdřív říkal, že nemá čas, pak propláchnul nádrž a odpojil filtr, pak dvě hodiny opakoval merde a impossibile, protože to nefungovalo a nakonec vyměnil hadičku mezi filtrem a motorem a bylo to. Kolem třetí jsme konečně proplouvali komorou, komorník z toho měl takovou radost, že zavřel všechny lodě v komoře a přišel se s náma osobně rozloučit…to měli ostatní radost, hihi.
A pak už jenom jedna dvě komory a najednou vidím na obzoru modrý pruh…moře! Středozemní moře! Fakt se to povedlo, proplula jsem od moře k moři a projíždím poslední komoru do Port Saint Louis du Rhône, kde nám v servisu postaví stěžeň. Stmívá se a všechny si jdeme omočit nohy ve Středozemním moři, abychom uvěřily, že jsme konečně tady. HURÁÁÁÁÁÁ !!!!
Je před námi víkend, pak stavění stěžně – a pak zase tak šeredný vítr, že není rozumné vyplout. Mám na lodi dvě baby s dcerama a nikdo z nich ještě nebyl pořádně na moři.
Tak se zatím jezdíme koupat, prolízáme národní park Camarque a zvelebujeme lodičku.
A konečně je to tady – vlny jsou ještě tak jedenapůl metru, to už půjde. Loučíme se s partou v servisu, kde jsme už mezitím zdomácněly a míříme na Marseilles. Brzy odpoledne už vidíme v dálce město a ostrov If, nacházíme přístav pro rekreační lodě hned pod kostelem Notre Dame de La Garde, který přístav střeží. dpoledne trávíme na přeplněné pláží (fuj!) a večer procházkou po městě. I když to prý není moc bezpečné, alespoň ke kostelu jsme vylézt musely…
Další dva dny trávíme po kalangách – tohle původně korsické slovo označuje hluboce zaříznuté malobné vápencové zátoky, kde je fantasticky azurové moře. Bylo dost studené, přesto jsme si to krásně užily. Nesmí se tam kotvit, jen vyvazovat, je to chráněné území.
Podle předpovědi se prý zas blíží něco ošklivého. V prvním přístavu je plno, tak přeplouváme ještě do La Ciotatu kousek před Toulonem. A jak se ukázalo, byla to taky naše cílová stanice. Přiblížil se čas, kdy jsme se měli střídat všichni. A počasí nás další tři dny nepropustilo.

La Ciotat – Korfu
Končí léto, musím jet zas do Prahy trochu vydělávat, vyřídit výpověď v práci, udělat něco na dizertaci…povinnostem člověk neuteče…

S lodí pak byl 14 dnů kamarád s rodinou v Toulonu a pak ji převzal kapitán a kamarád Láďa Veselý, který s ní plul dál do Řecka. O ten nejhezčí úsek cesty jsem tak přišla, ale počítám s tím, že si to vynahradím…cestou do Španělska, nebo možná až do Karibiku, za rok, za pár…

Etapa poslední: příjezd na Korfu

Pobyla jsem dva měsíce v Práglu a honem zpátky. Koncem října jsem se rozjela na Korfu do Gouvie, abych mohla stát na molu a dívat se, jak Sachmet po dlouhé cestě vplouvá do svého zimoviště. Tady se konečně dočkala pořádné péče. Momentálně je na břehu, předělali jsme rozvod vody, elektriky, připojili 120l sak na vodu, přidali čerpadlo pod podlážku. Bylo taky nutné vyměnit mírně zakřivený hřídel, úplně odešlé silenbloky a protékající těsnící koudel. Pak jsem se vrátila ještě v prosinci, oslavili jsme tam Silvestra – úplně úžasně, v mezinárodní hospůdce U navigátora: prvního anglického, za hodinu českého a za další hodinu ještě řeckého, moc jsme si to užili Já jsem tam pak zůstala překládat až do konce ledna. O plavbě jsem se dokonce byla vypovídat v rozhlase – teda ne že by mě nechali všecko to říct, bylo by to dlouhé povídání, hihi…najdete to někde dál mezi deníkama z plaveb.

Co se týče dalších plánů, tak koncem března tam jedem zas, ještě natřem spodek antifoulingem a hurá do Athén. Tam pak zůstane Sachmet celou sezónu a budu se s ní prohánět po řeckých ostrovech, kámoši si tentokrát chtějí užít ‚opravdovou‘ dovolenou, bez tolika nerváků 😀

Ale další sezónu…tu Riviéru prostě musím vidět, když jsem ji minule propásla…tak že by Španělsko? Už mi zas chybí klidné večery u vody, kytara, plachty, sluníčko…a v neposlední řadě kamarádství lidí od vody, kteří přesto, že jsme si často nerozuměli ani slovo, vždycky pomohli s čímkoli, co bylo potřeba, rozdělili se, popovídali, poradili. Díky jim! A taky vám, za podporu a rady!

Trvale na Sachmet sice nakonec nebydlím, povinnosti to tak úplně neumožňují – ale myslím, že celkem vyváženě střídám čas doma a čas na lodi, půl napůl. Pořád tomu tak úplně nemůžu uvěřit…ten bláznivej nápad vyšel! Život je fajn…